Vánoční osobák !!!

Tak to máte kámošku, která vám dá bezva dárek !

Dík, sýkorko ... to tričko mi fakt sekne :-)

No a aby to tričko jakoby nekecalo, musela jsem letos trochu zaválet - a kromě jinýho jsem trhla svůj pečící osobák - jooo! mám 5 druhů cukroví (ne 5 kusů, jak podotkla souseda, která má druhů asi 20). A je jedlý a všem chutná a kdoví, jestli dožije štědrej večer, to jakoby hospodyňku potěší.

Vánoce mám ráda ... hroutím se jen přiměřeně, uklízím jen přiměřeně, dárky zvládám pořídit včas a neplaším 20. v krámech (zlatej internet !!!)

Pak ještě zvládnout to vánoční turné po příbuzných - trochu vyčerpávající, ale vlastně taky milý. Tak hlavně, že jsou ty děcky šťastný, že?

Tak šťastná a veselý !!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Váááálim !!!!!!

Podělanej podzim!!!

Bobu mě už přes dva týdny "nutí", napsat něco na naše mimino. Jenže co? Je toho tolik, že by vám po přečtení  mohla  jakoby prasknout hlava.Listopad, hnus přátelé, tohle počasí mě zabije. Naštěstí to všichni okolo mě vědí a tak našlapují po špičkách. Aktivně mi lžou, jak mi to ohromně sluší  - podotýkám, že do práce přibíhám nenamalovaná, protože jsem v jednom kuse ve smyku. A taky vymýšlejí zábavu, abych nebyla protivná (pochopitelně, to já nejsem nikdy). Takže v rámci mé psychické pohody a vymazání mých otrávených ksichtů na podzimní scénééééérii - vyjedeme na BABOVÍKEND.

Děs, 9 ženských, moře lahví, chtělo by se napsat s vodou, ale bylo to víno stáčené, pivo lahvové a Havana - bohudík jen sedmička.Neuvěřitelný víkend, zpěv (jak u koho tedy). U mě např. krákám první ligu, u jiných Superstar hadra (to se někdo má, vůbec nezelenám vzteky.. ). Tance není nikdy dost a naše pokusy o zamaskování škubavých pohybů, tvářících se jako počátek epileptického záchvatu, nebyly úplně marné. Odpoledne s kocovinou a TepFaktorem. Nacpané v teplákách, mikinkách a keckách (stoletý najky neměl překvapivě nikdo). Bobu, zamysli se nad sebou, prosím tě! Připravené ke sportovním výkonům. Bambilion fotek před, během a po akci. Přeci jen, ať to aspoň na fotkách vypadá, že něco děláme. Dva týmy, 21 stanovišť a tři hodiny dřiny. Čubky (vyhrály to šáňo jako první) na rozdíl od nalejvající se Havany moc nezahálely a šprťácky jely jeden úkol za druhým. 
Bylo to skvělé, houpete se na pneumatice jak blbá a dochází vám čas na splnění úkolu. Ostatní na vás ječí, ať mrsknete zadkem, že to takhle nestihneme! Tak to asi nevím ne?! Ruce vytahaný jak vopice, zpocený až na prdeli, klepající se nohy, ale musím říct, kously jsme se. Tu Bohemku jsme nakonec dostaly taky!!!

Takže Čubkám a Havaně děkuji, chvíli jsem se neksichtila a podzim v té hale s pískem a bílým, nehrajícím křídlem zazdila.

Sýkorka

Stoletý najky !

Já mám najky, takový pěkný, bílý, se žlutýma fajfkama. Mám je už dost dlouho, tak dvanáct, patnáct let. Jsou skoro jako nový, a to ne proto, že bych jim byla nevěrná s jinýma najkama nebo ádama nebo rýbokama. Nebo že bych je neměla ráda. Mám! Ale jakoby nemám kdy si je obout - jen tak na doma je to trochu blbý. Jako abych v nich šla jen tak ven, když zrovna neběžím přespolák, to se mi zdá taky divný - každej to na mě přece pozná, že jsem spíš šatová než tepláková.

No a ten sport ... ten mi nějak nejde nebo co. Jako v dětství a mládí jsem sportila jak o život - plavání, gymnastika, tenis, atletika, volejbal. Teď na to tak akorát vzpomínám a sem tam něčemu podlehnu - jakože jdu na nějakou hodinu cviku někam, jsem děsně nadšená, předtím i potom, ale do další hodiny mě to nějak přejde. Občas sebou mrsknu v bazénu, v létě jsem se trochu zpotila při volejbalu plážovým, ale to je tak vše. 

Bohužel mi to to moje stárnoucí tělo dává znát, je takový nějaký tuhý. A tak jsem překecala další dvě matky, který si myslí, že jsou taky nějaký tuhý a leckde povislý, že na to teda vlítneme!!!

Což teda obnáší, že musím najít nějaký úbor a botky. Botky jsem našla zaprášený ve skříní a připravila je do předsíně. A to vyvolalo zděšení!!!

Starší synátor: "Mami, my máme nějakou návštěvu???"
"Ne, ty jsou moje"
"Aha"

Mladší synátor: "Mami, kdo je to u nás? Takový boty jsem nikdy neviděl!"

Tchýňka: " Ahoj, neruším? Jo ruším, ty máš nějakou návštěvu..."

A manžel na závěr: "Co to je za boty? Nějaký velký, ne?"

Takže vážení, to jsou moje skvělý tenisky, ve kterých teď všem ukážu, že já a sport si fakt rozumíme. Mám za sebou s matkama první hodinkuapůl pilates + hopsání na balónech a bylo to.............SUPEEEEEEEER !!!

Teda nejlepší bylo, že jsem tam byla nejmladší a nejhubenější :-)

Ale to cvičení jako taky parádní. A taky to, že jsem vypadla z domů. 

Zítra jdeme s matkama zase. Máme soutěž, kdo vymyslí nejlepší výmluvu, abysme to zrušily - zatím žádná s ničím skvělým nepřišla...

SPORTU ZDAR !

PS: Tak nejsou tak špatný ty najky ještě, ne? Jestli vydržím do vánoc, nadělím si za odměnu super sportovní ohoz i obuv !!! To je dobrá motivace, co?

Bobu

Jakoby blonďatý a dlouhonohý holky :-)

Jakoby ? Prostě? Určitě? Víceméně? Hmmm? Jako?

Každý, no dobře, skoro každý z nás má nějaký to nicneříkající slovo, který používá v každý druhý větě, ve svým repertoáru.A nám dvěma je nejmilejší JAKOBY - takže jsme z rodu JAKOBYŮ :-)

 Teda ne že bysme si to vybraly dobrovolně, to se prostě tak stane.

A stejně si třídíme všechny ostatní - no jen se zamyslete! Žádný? Určitě? Víceméně žádný ? Kecky !!!

OK, tak vás zdraví dvě dlouhonohý blondýny ! Teda jakoby ...

„Dovolená za všechny Turky, Rusáky a gyros“

Den odletu – spím u Tifany - probouzím se za asistence telefonu, kterej bych nejradši prohodila oknem. Tifany se rozhodla, že na balení času dost a tak půl hodiny před odletem začíná pobíhat hystericky po bytě (jen v kalhotkách) a zoufale hledá všechny potřebné věci. Odjezd se blíží, pochopitelně mě chytá cestovní horečka, takže s přesností sobě a svému tělu vlastní, pádím na wc zkoušet kralovat, s hrůzou ovšem zjišťuji, že jsem TO dostala – tampóny pochopitelně ve svém kufru nemám. Vybrakuji tedy kamarádky košíček a s kyselým ksichtem házím nově nabyté špunty do svého kufru.


Taxikář je skvělej chlap a tak se mistrně vyhýbá zácpě na letiště a s nevkusným komentářem „to budete mít drahý“ nás podle toho pěkně zkasíruje …. J Zpoždění máme jen 45 min. Let odsunut o dvě hodiny. Začínám se pídit na internetu po nárokování náhrady škody. Marně. Letadlo musí mít zpoždění hodiny minimálně tři. Při bezpečnostní kontrole jsem jako malej školák na našeho kamaráda přes celou halu zaječela (v domnění, že jsem extrémně vtipná)  - „toho zkontrolujte pečlivě, vypadá jak bombovej atentátník“. Chvíli hrobové ticho, slečna u přepážky mi vtipně odpověděla, že půjde na osobní prohlídku a já půjdu s ním, že jsem o tom věděla. Nespravedlnost!!!


Let vcelku normální krom toho, že nám naše kamarádka Bafany zasekává nehty do rukou, usedavě pláče a vyčítá nám, že je nám úplně šumák, že se to letadlo zřítí. Sice je pod dávkou Neurolu a panáku vodky, ale vypadá to, že tenhle oblbovák na její strach z létání je vážně málo. Zkoušíme ji rozveselit a vyprávíme vtipy o letadlech, letuškách a leteckých katastrofách. Tato terapie nezabrala.

Čeká nás báječný 5* hotel a tak jsme si řekli, že nám náladu nezkazí vůbec nic. Trapná představa.  Umíráme hladem, hotelová restaurace zavřená. Pokoj nevyhovující – měnili jsme ho jen třikrát. Hotelovej komplex velkej jak sídliště na Hájích. Mapu jsme  nedostali.Pobyt   -  snídaně, nevychovaní Rusáci, pláž, neomalení Rusáci, bazén, pořvávající Rusáci.. všichni prominou, ale bylo jich tam vážně moc!!! Makrelování  - břicho, záda, bůček pravý, bůček levý. Knížka, telefon a spojení se světem, leju do sebe v hektolitrech džus s vodkou s příznačným názvem Sex on the Beach – jenže nebylo s kým že!!!

Den odletu – celou noc nespím, je mi brutálně špatně, v pět ráno se jako tichošlápek plížím na wc a nepříjemná katastrofa je na světě. Nafedruju se Immodiem (jistota třech prášků naráz), pocit, že každou chvíli hodím ještě Alfose Šálu nebyla úplně z nejromantičtějších. Po hodině a půl sbírání všech dovolenkářů z místních rezortů, si pohledný (výjimečně to šlo úplně mimo mě) delegát vzal mikrofon a jak když máslo ukrajuje, nám sdělil, že nás čeká ještě hodina cesty na letiště. Chtělo se mi umřít, plakala jsem na oplátku Bafany do klína a mezi vzlyky jsem ji neustále opakovala, že to nepřežiju a rozhodně hodinu bez hajzlu nevydržím. Po dalších 15 min. jsem se mátožně zvedla, omlátila se v uličce o všechna sedadla a s výrazem šílence jsem prosila delegáta o zastavení na první pumpě. Nikde žádná nebyla. Bus narvanej lidma čekal, až se vypotácím z toalety uprostřed místní tržnice s hadrama.  Řekla bych, že nechutných detailů je ještě mrak, ve zkratce tedy – když letíte na záchod, fronta jako blbec (jak jinak na dámském wc) a vlezete do kabinky, zjistíte, že ten debilní záchod je TURECKEJ, tak vás to donutí i plakat. Vystřelila jsem ven a  očima v sloup  hystericky žvatlám  na Tifany  „tureckej hajzl, tam já prostě nemůžu, to si pos*** paty“.Na turkyš letiště budu s láskou vzpomínat.

Tak jen závěrem, do konce života nechci vidět gyros, kterej to celé způsobil. Všem dovoleným zdar.

Sýkorka

Začít - nezačít

(Bobu a Sýkorka)

Začít – nezačít, psát – nepsat, smát se – plakat veřejně a na stránkách pro všechny?

JAKOBY jsme se rozhodly začít psát, smát se  i plakat veřejně se všemi a pro všechny, kteří to vidí stejně.

Zahlcené starostí o děti (jak které tedy), udržení si teplé pracovní židle, každodenní řešení otázky „proč sakra nemám co na sebe, když stojím před třemi skříněmi narvanými až po strop hadrama“, pít alkohol, jíst maso, sportovat – to OóóóTéPéčko  by mělo urychleně zmizet, očividně se mu ale vůbec nechce ….